nomes no trilho de navegação
Guidance for identification
.
Boletus luridus, o boletu cetrín,[1] ye un fungu basidiomiceto de la familia Boletaceae, que puede atopase tantu en montes de frondosas como en montes de coníferes, con preferencia pelos suelos caliares o neutros. El cuerpu granible apruz de branu a seronda. L'epítetu específicu luridus significa en llatín "maciu, descoloríu". El so sabor ye duce, ye una cogorda tóxica.
La so cogorda tien un sombreru d'ente 5 y 12 centímetros de diámetru, pudiendo algamar los 20 centímetros d'anchu, hemisféricu o convexu cuasi esplanáu, de colores que varien del pardu verdosu al pardu acoloratáu. Los tubos son llibres, amarellentaos en fases xuveniles, que van tornándose en verdosos col tiempu. A la corte tomen un color verdeazulado. Los poros son anaranxaos en fases tempranes pa tomar finalmente un color coloráu escuru. El pie tien unes dimensiones que bazcuyen ente 4 y 20 centímetros de llargu, y 1,5 y 5 centímetros d'anchu. Ye de color mariellu o mariellu anaranxao, y ta cubiertu d'una retícula bien marcada. Con frecuencia'l pie presenta un aspeutu bulbosu. La so carne ye blanda y cuando se corta tórnase verdeazulada nun primer momentu, pa pasar a ser azul dempués. La carne que ta cerca de los tubos tien un matiz rosado, y na zona del pie que ta en contautu col sustrato ye de color vieno tintu. La esporada ye marrón olivácea.[1]
Ye posible confundilo col B. erythropus y col B. queletii, nes que'l sombreru ye más escuru y nun tener el característicu retículo del B. luridus.[1]
.
Boletus luridus, o boletu cetrín, ye un fungu basidiomiceto de la familia Boletaceae, que puede atopase tantu en montes de frondosas como en montes de coníferes, con preferencia pelos suelos caliares o neutros. El cuerpu granible apruz de branu a seronda. L'epítetu específicu luridus significa en llatín "maciu, descoloríu". El so sabor ye duce, ye una cogorda tóxica.
Hřib koloděj (Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill 1909) je jedlá houba z čeledi hřibovitých,[1] která patří mezi barevné a modrající hřiby. Do roku 2014 byl řazen do sekce Luridi rodu Boletus, na základě biomolekulárních analýz náleží do samostatného rodu Suillellus.[2]
Na území bývalého Československa se dále používaly lidové názvy (často společné i pro hřib kovář, který od koloděje mnozí houbaři nerozlišovali): siniak, sinál, modrák, svetlák, svetláň, belaskár, belasniak, nemec, baniar, baník, komprd, karmazín, harasník, súkenák, červené nohavice, jedlák, koniak, počeč a další.[6]
Názvy koloděj či kovář pocházejí od kožovitého hnědého povrchu klobouku, barvou podobného kožené kolářské nebo kovářské zástěře.[7]
Klobouk má v průměru 60 - 140 (180) mm[3] (uváděno i 40 – 200 mm[6]), je tlustě masitý, jemně ojíněný, sametový, suchý, pomačkáním trochu tmavnoucí. Povrch může být bledě žlutokrémový, žlutoolivový, okrový, okrově olivový, naoranžověle rezavý, hnědooranžový, světle hnědý, vzácně až sytě hnědý nebo hnědoolivový[3] (další možná zbarvení následují v kapitole formy).
Rourky jsou žluté, v dospělosti žlutozelené. Poškozením modrají.
Póry jsou zpočátku žluté, pak oranžové až cihlově červené, pomačkáním modrají.
Třeň je v mládí břichatý či soudkovitý, dospělosti mění tvar na válcovitý nebo kyjovitě ztlustlý, pod kloboukem žlutý, uprostřed červenavý, naspodu tmavě červený téměř hnědý, celý pokrytý výraznou hnědočervenou síťkou s protáhlými očky. Některé formy mohou mít síťku redukovanou (viz samostatná kapitola).
Dužina je světle (bledě) žlutá, v bazální části nebo spodní polovině třeně vínově červená[3], na řezu okamžitě modrozelená, po delší chvíli se odbarvuje do žlutošeda.
Výtrusy jsou žlutavé. Dosahují (11) 12 - 14 (16) × (5) 5,5 - 6,5 μm, jsou hladké, široce vřetenovité, při bočním pohledu je patrná suprahilární deprese.[3] Trichodermové hyfy na povrchu klobouku mají průměr 3 - 6 μm.[3]
Roste hojně v létě a na podzim ve smíšených a listnatých lesích, tvoří mykorhizu s duby[3], buky[3], lipami[3], břízami[8], habry[8] a lískami[9]. Někdy bývá zmiňován i vzácný výskyt pod smrky[8], starší publikace uvádějí kromě listnáčů i výskyt pod jedlemi.[10][11] Je možné ho nalézt také v parcích a zahradách, vyskytuje se i na hrázích rybníků. Nejčastěji roste v nížinách a pahorkatinách, v horských oblastech je vzácný. Fruktifikuje od května do října.[3]
Roste v mírném pásu severní polokoule,[6] po celé Evropě, v Turecku, na východě USA, v Kanadě a Mexiku.
V rámci chráněných území České republiky byl výskyt hřibu koloděje popsán mimo jiné na následujících lokalitách:
Hřib koloděj je možné zaměnit za hřib kovář, který má obvykle tmavší klobouk a vždy postrádá síťku na třeni. Hřib kovář je též jedlý. Také je možná záměna s hřiběm kříštěm, ten má však citronově žlutá ústí rourek a velice hořkou chuť.[1]
Hřib koloděj je velmi variabilní druh - popsána je řada forem, variet a poddruhů:
Boletus luridus f. primulicolor Simonini 1997. Jde o tzv. xanthoidní formu hřibu koloděje, která se vyznačuje tím, že ztratila červené barvivo, takže jsou celé plodnice prvosenkově žluté. Charakteristické modrání na poraněných místech i síťka na třeni (ovšem žlutá) jsou zachovány. Podobný hřib (kovář) žlutý síťku postrádá.[3]
Boletus gabretae Pilát 1968. Stejné znaky jako hřib koloděj prvosenkový, ale jediný doložený nález pochází z horské smrčiny na Šumavě.[3]
Boletus luridus var. rubriceps (Maire) Dermek 1987, původně popsaný jako Tubiporus luridus var. rubriceps Maire 1937. V české literatuře uváděný jako hřib koloděj červený[3], hřib koloděj červenohlavý[13] nebo hřib červenohlavý[14]. Tato varieta se vyznačuje červeným zbarvením klobouku. Od hřibu kováře červenohlavého jej liší přítomnost síťky na třeni.[3]
Boletus luridus var. erythroteron (Bezděk) Pilát et Dermek 1987. Hřib koloděj rudomasý[3][8] se vyznačuje výrazněji červeným zbarvením dužniny (rozsah červeného zbarvení přesahuje bázi nebo spodní polovinu třeně).[3]
Boletus caucasicus Singer ex Alessio 1985. Někteří mykologové jej klasifikují jako samostatný druh, jiní jako poddruh hřibu koloděje a další jako jeho formu. Jednoznačný závěr by přinesla až molekulární analýza této houby. Hřib kavkazský se od hřibu koloděje liší síťkou, která je vyvinutá pouze v horní části třeně. Spodní polovina je (podobně jako u hřibu kováře) kryta červenými plstnatými vločkami.
Chuť a vůně je nenápadná a příjemná. Je jedlý a velmi dobrý, bezpečná je konzumace po důkladné tepelné úpravě (minimálně 20 minut) - podle některých autorů je za syrova mírně jedovatý.
Podle některých zdrojů (BUDMIGER a KOCHER 1982) vykazuje nesnášenlivost s alkoholem, kávou a čajem, projevující se podobnými příznaky, jaké byly popsány u hnojníků. Zprávy o interakci s alkoholem pocházely z území bývalého SSSR[10]; nesnášenlivost s čajem nebyla podle jiných zdrojů pozorována u žádných hub.[10]
Některé publikace uvádějí, že hřib koloděj může být za syrova jedovatý a při nedostatečné tepelné úpravě může působit žaludeční potíže.[6] Na území Československa však (přinejmenším do roku 1974) nebyla popsána jediná otrava tímto druhem.[6]
Na nevěrohodnost zpráv o otravě hřibem kolodějem poukazoval již Jan Bezděk na přelomu 19. a 20. století.[15] Upozornil na tři zásadní fakta, která vedla k rozšíření zpráv o jedovatosti koloděje. První tkví v některých starších mykologických dílech, jejichž autoři nerozlišovali jednotlivé druhy modrajících hřibů se síťkou na třeni (tedy i jedovaté houby jako hřib satan nebo hřib nachový) a souhrnně je řadili pod název Boletus luridus. Tím vztáhli jedovatost některých druhů i na druhy ostatní. Druhý důvod spočívá ve skutečných otravách, které byly zaznamenané, ale jejichž původce nebyl odborně určen. Opět tak mohlo jít o otravu hřibem satanem.[15]
Třetí díl mají na svědomí chybně koncipované experimenty - Bezděk zmiňuje pokus, který provedl Dr. L. Planchon a zaznamenal Gillot: 150 g drobně nakrájeného koloděje (B. luridus) bylo uvařeno v 500 g vody a s chlebem podáno „malému, hubenému, poněkud churavému(!) psíkovi“. Šest hodin poté nastalo zvracení, průjem, další den pes odmítal žrádlo a po třech dnech od požití houby zemřel. Krom experimentu na nemocném psu, který má navíc fyziologii odlišnou od lidské, zmínil Bezděk i pokusy s podkožními injekcemi šťávy ze syrových hub zvířatům. Takový postup zpochybňuje slovy:
„ Neníť neznámo, že každý živočich látku, přijatou ku své výživě, nejprve v ústrojí zažívacím musí jaksi spodobiti (assimilovati), v zažitinu přeměniti, a že přímo do krve vpravena, byť i jinak zcela neškodná byla, působiti může škodlivě. “ — Jan Bezděk, 1901[15]
Obrázky, zvuky či videa k tématu hřib koloděj ve Wikimedia Commons
Hřib koloděj (Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill 1909) je jedlá houba z čeledi hřibovitých, která patří mezi barevné a modrající hřiby. Do roku 2014 byl řazen do sekce Luridi rodu Boletus, na základě biomolekulárních analýz náleží do samostatného rodu Suillellus.
Netstokket indigorørhat (Boletus luridus) er en svamp i rørhat-familien. Hatten er op til 20 cm bred og olivenbrun med orange rør. Rørene har røde rundinger. Kødet er fast og rødligt, men blåner ved tryk, eller når der skæres i det.
Netstokket indigorørhat vokser især blandt løvtræer som eg, birk og bøg på kalkholdig jord mellem juni og november efter regn. Man kan også finde den i parker nær enkeltstående løvtræer. Den er udbredt i store dele af Europa mod øst til Sortehavskysten og Anatolien i Tyrkiet samt i det østlige Nordamerika.
Netstokket indigorørhat kan spises, men kun når den er varmebehandlet.
En mindre behagelig forvekslingsmulighed er den uspiselige satans rørhat (Boletus satanas), som er kendt for at kunne udløse maveforgiftning. Satans rørhat har lerfarvet eller smudsig hvid hat og stokken er forsynet med et kraftigt, mørkt net.
Netstokket indigorørhat (Boletus luridus) er en svamp i rørhat-familien. Hatten er op til 20 cm bred og olivenbrun med orange rør. Rørene har røde rundinger. Kødet er fast og rødligt, men blåner ved tryk, eller når der skæres i det.
Der Netzstielige Hexen-Röhrling (Suillellus luridus[1], Syn. Boletus luridus) ist eine Pilzart aus der Familie der Dickröhrlingsverwandten (Boletaceae). Die Art bevorzugt kalkhaltige Böden und kann mit vielen Höheren Pflanzen eine Mykorrhiza bilden.
Der 5–20 cm breite Hut hat eine halbkugelige bis gewölbte Form und eine wildlederartige, samtig-trockene Oberfläche. Die Hutfarbe reicht von ockerbraun über ziegelrötlich bis dunkeloliv; an den Rändern ist sie oft etwas heller, an Druckstellen dunkelblau. Die grünlichen bis gelblichen Röhren laufen an Druckstellen schnell und intensiv dunkelblau an. Die runden und kleinen Poren bzw. Röhrenmündungen auf der Hutunterseite sind karminrot gefärbt und blauen ebenfalls auf Druck. Der gedrungene Stiel ist 8–14 cm lang und 2–5 cm breit.[2] Der Stiel hat eine gelbliche Grundfarbe und ist mit einem dunklen, aderigen Netz überzogen. Das Fleisch ist gelb, an der Stielbasis rötlich und oberhalb der Röhren rot. Es verfärbt sich im Anschnitt rasch dunkelblau. Für die Blauverfärbung sind wie bei den meisten Röhrlingen Pulvinsäure-Derivate verantwortlich. Dies hat aber keinen Einfluss auf die Genießbarkeit. Geruch und Geschmack sind bei frischen Exemplaren nicht sehr ausgeprägt. Das Sporenpulver ist olivbraun.
Die länglich spindeligen Sporen sind 10–15 Mikrometer lang und 5–7 µm breit.
Muñoz (2005) listet in seiner Monografie sechs Varietäten und Formen:[3]
Der Flockenstielige Hexen-Röhrling (Neoboletus erythropus) zeigt auf der Stielrinde keine netzartige Zeichnung, sondern feine rötliche Flöckchen. Eine Verwechslung wäre schadlos, weil der Flockenstielige Hexen-Röhrling als besserer Speisepilz gilt. Noch ähnlicher sieht der Kurznetzige Hexen-Röhrling (Suillellus mendax) aus, dessen genetzte und zugleich punktierte Stieloberfläche an eine Mischung aus Flockenstieligem und Netzstieligem Hexen-Röhrling erinnert. Außerdem überwiegen auf dem Hut und Stiel rötliche Farbtöne. Mikroskopisch ist die Art durch längere Sporen und eine etwas anders ausgebaute Hutdeckschicht charakterisiert.[4][5][6] Von unkundigen Sammlern kann der Netzstielige Hexen-Röhrling mit dem giftigen, aber schon geruchlich abstoßenden und viel selteneren Satans-Röhrling (Rubroboletus satanas) verwechselt werden. Dieser hat jedoch – vor allem im Jugendstadium – eine wesentlich hellere, graue Hutfarbe.
Der Netzstielige Hexen-Röhrling kommt vom Frühsommer bis zum Herbst (Juni–Oktober) häufig unter Laubbäumen (Eichen, Linden und Buchen), in Alleen und Parks mit altem Baumbestand und an Straßenrändern vor. Er ist, da kalkliebend, auf eher trockenen, lehmigen und basischen Böden häufig zu finden.
Der Netzstielige Hexen-Röhrling ist roh giftig, gut gekocht normalerweise essbar. Vereinzelt treten bei gemeinsamem Verzehr mit Alkohol Unverträglichkeiten auf, wofür oft der Wirkstoff Coprin verantwortlich gemacht wird. Bisher konnten in dem Pilz jedoch weder Coprin noch ähnlich wirkende Substanzen nachgewiesen werden. Da dieses Gift im verwandten Ochsen-Röhrling (Boletus torosus) bereits gefunden wurde, kam die Vermutung auf, dass die Vergiftungen möglicherweise auf Verwechslungen mit diesem Pilz beruhen.[7] Allerdings wird selbst das Vorhandensein dieses Giftes im Ochsen-Röhrling angezweifelt, da der Pilz auch mit Alkohol schadlos verzehrt werden kann. Außerdem sprechen Symptomatik und Latenzzeit bei Auftreten gegen das Coprinus-Syndrom.[8] Folglich wird diese Form der Vergiftung vom Netzstieligen Hexen-Röhrling und wohl auch vom Ochsen-Röhrling nicht verursacht.[8]
Der Netzstielige Hexen-Röhrling (Suillellus luridus, Syn. Boletus luridus) ist eine Pilzart aus der Familie der Dickröhrlingsverwandten (Boletaceae). Die Art bevorzugt kalkhaltige Böden und kann mit vielen Höheren Pflanzen eine Mykorrhiza bilden.
Cemny bòrzón (Suillellus luridus) - to je ôrt grzëba z rodzëznë bòrzónowatëch. Kaszëbi gò nie jedzą.
Ōžoula baravīks (luotīnėškā: Boletus luridus) ī tuokė grība, baravīks.
Aug lapoutiu medies, pu ōžoulās, lėipuom, beržās, kamė ī žuolies. Dīgst daugomuo vasaras pabonguo ė rodeni.
ōžoula baravīks ėš skvarmas padabnos paprastam baravīkou, bet anou vėršā šėrmi, pilki aba geltuoni, vuo kuots ė pamošalā rauduoni. Vėdos geltuons, paskom pamielėnou.
Jiedamas, bet ne tuokis gers kap paprasts baravīks.
Suillellus luridus (formerly Boletus luridus), commonly known as the lurid bolete, is a fungus of the family Boletaceae, found in calcareous broadleaved woodlands in Europe. Fruit bodies appear in summer and autumn and may be locally abundant. It is a firm bolete with an olive-brown cap up to 20 cm (8 in) in diameter, with small orange or red pores on the underside (yellow when young). The stout ochre stem reaches 8–14 cm (3–6 in) high and 1–3 cm (0.4–1.2 in) wide, and is patterned with a red network. Like several other red-pored boletes, it stains blue when bruised or cut.
Edible and good when cooked. It can cause gastric upset when eaten raw and can be confused with the poisonous Boletus satanas; as a result, some guidebooks recommend avoiding consumption altogether. When consumed with alcohol, Suillellus luridus has been implicated in causing adverse reactions similar to those caused by the compound coprine, though laboratory testing has not revealed any evidence of coprine in the mushroom.
First described in 1774, the species has been transferred to various Boletaceae genera in its taxonomic history, although it retained the original name given to it by German botanist Jacob Christian Schaeffer until a transfer to genus Suillellus in 2014. Several varieties, a subspecies, and a form have been described by European mycologists. Suillellus luridus is mycorrhizal, forming a symbiotic association with broad-leaved trees trees as oak, chestnut, birch and beech, and has been found to have a growth-enhancing effect on conifers in experiments. The fruit bodies are highly attractive to, and often infested by, insects, and several species of fly have been recorded feeding on them. Chemical analyses have revealed some aspects of the mushroom's components, including its volatile flavour compounds, its fatty acid and amino acid compositions, and the identities of the carotenoid compounds responsible for its colour.
Boletus luridus was described by German botanist Jacob Christian Schäffer in 1774, in his series on fungi of Bavaria and the Palatinate, Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam nascuntur icones.[3] The specific epithet is the Latin adjective luridus, 'sallow'.[4] French botanist Pierre Bulliard's 1791 Boletus rubeolarius[5] is a heterotypic synonym (based on a different type).[1] The following year, Johann Friedrich Gmelin called it Boletus subvescus,[6] from the Latin words sub "nearly" or "under",[7] and vescus "edible".[8] However, this is a nomen nudum.[9] Several taxonomical synonyms arose when the species was transferred to different genera within the family Boletaceae by different authorities, including Leccinum by Samuel Frederick Gray in 1821,[10] Tubiporus by Petter Karsten in 1881,[11] Dictyopus by Lucien Quélet in 1888,[12] and Suillellus by William Murrill in 1909.[1][13]
The variety Boletus luridus var. erythropus, published as "beta" by Elias Magnus Fries in his 1821 Systema Mycologicum,[14] is synonymous with Boletus erythropus.[15] Boletus luridus var. rubriceps was originally described from Spain (as a species of Tubiporus) by René Maire in 1937,[16] and later formally transferred to Boletus by Aurel Dermek in 1987.[17] Other varieties of B. luridus include Roman Schulz's var. obscurus and var. rubromaculatus published in 1924;[18] Josef Velenovský's 1939 var. tenuipes, found in the Czech Republic;[19] and Jean Blum's 1969 var. lupiniformis and var. queletiformis, originally described from France and Spain, respectively.[20] Boletus erythrentheron, originally described as a distinct species by Jan Bezděk, was later recombined as the variety B. luridus var. erythrentheron by Albert Pilát and Dermek in 1979,[21] and finally as a subspecies by Jiri Hlavácek in 1995.[22] Carmine Lavorato and Giampaolo Simonini defined the form primulicolor from Sardinia in 1997.[23] Rolf Singer's 1947 variety caucasicus, later recombined as an independent species, Boletus caucasicus Singer ex. Alessio,[24] has never been validly published and is a nomen nudum.[25] Boletus luridus f. sinensis, found in Hainan Province, China, was later elevated to species status and transferred to another genus with the name Neoboletus sinensis.[26]
Boletus luridus was the type species of Boletus section Luridi, originally circumscribed by Fries in 1838.[27] This section traditionally included species producing medium to large fruit bodies with thick, swollen stems, and minute pores that are coloured red, orange, or rarely yellow.[28] However, early phylogenetic investigations indicated that Boletus is strongly paraphyletic in its traditional delimitation. As further studies have resolved phylogenetic and taxonomical relationships to a finer detail, Boletus has been fragmented and additional genera were recognised. Molecular phylogenetics inferred from ribosomal DNA sequences by Manfred Binder and David Hibbett, showed B. luridus to be related to a group containing B. torosus and B. luteocupreus (now placed in genus Imperator), with B. vermiculosus and Pulveroboletus ravenelii as more distant relatives.[29] In a separate molecular study by Mello and colleagues,[30] B. luridus clustered together with B. rhodoxanthus, while further genetic analyses in 2013 indicated that B. luridus and some red-pored boletes are part of a dupainii clade (named after Boletus dupainii), quite distant from the core group of Boletus edulis and its relatives.[31] However, more refined analyses based on a larger number of sequences, have since demonstrated that B. luridus and its allied species form a distinct generic clade,[32] and since 2014 the fungus has been placed in genus Suillellus.[33]
The English common name is lurid bolete.[34] Both S. luridus and Boletus satanas are known as ayimantari (meaning "bear mushroom"), in Eastern Turkey.[35]
Suillellus luridus is a stout fungus with a thick yellow-olive to olive-brown convex cushion-shaped cap that can reach 20 cm (8 in) in diameter.[36] The cap colour tends to darken with age, and regions of red, orange, purple, brown, or olive-green can often be present.[37] The cap surface is finely tomentose (velvety) at first, becoming smoother with old age, and viscid in wet weather.[38] The pore surface is initially yellowish-orange or orange, before turning orange-red to sometimes red and stains strongly blue when injured or handled.[39][40] The pore surface usually has a lighter-coloured zone encircling the margin, as the pores tend to darken from their point of attachment to the stem outwards.[37][41] There are 2–3 rounded pores per millimetre, and the tubes are 1–2 cm (0.4–0.8 in) long.[39] The tubes are shorter around the cap margin and close to the stem, where they form a circular depression. Initially pale yellow, the tubes gradually become olive-yellow and stain bluish-green upon exposure to air.[37] A frequent feature is the presence of a maroon layer between the tubes and the flesh (known as Bataille’s line),[42] but this is not always present and subhymenial flesh can occasionally be yellow or straw-coloured.[25] The stem is 8–14 cm (3–6 in) tall and 1–3 cm (0.4–1.2 in) wide, and bears a distinctive, elongated (or "stretched") orange-red reticulum (network) pattern on a paler yellowish, orange, or ochre background, often becoming darker and vinaceous towards the base.[43][41] The flesh is yellowish, sometimes with red patches in the cap but almost always rhubarb to vinaceous-red towards the stem base, and stains an intense dark blue when bruised or cut. There is a faint sour smell, and the taste is described as mild.[36][38] The mycelium is an unusual yellow colour.[44]
Variety queletiformis can be distinguished from the main form by the reddish discolouration of the stem base that occurs both on the exterior surface and in the flesh.[45] Variety rubriceps has a deep crimson red cap, while var. lupiniformis has a pale yellow or dirty ochre cap and pores, sometimes with pink tones throughout.[37]
The spore print is olive to brownish olive. Under the microscope, the spores are elliptical to somewhat fusiform (spinde-shaped), measuring 11–15 μm long by 4.5–6.5 μm wide and have a median spore quotient of 2.2.[43][25] The basidia (spore-bearing cells) are club-shaped and four-spored, and measure 29.2–36.5 by 11.0–12.4 μm. Cystidia on the sides of the tubes (pleurocystidia) are fuse-shaped with swollen middles and long necks, measuring 33–48 by 7.3–13.5 μm; cheilocystidia (on the edges of the pores) have a similar morphology. The cap cuticle is made of cylindrical hyphae 3.7–5.8 μm wide that are interwoven compactly, and the hyphal tips are erect and arranged in bundles. In contrast, the hyphae of the cap flesh is loosely interwoven with hyphae that are cylindrical and branched, measuring 3.7–8.8 μm. Hyphae do not contain clamp connections.[46]
Some chemical tests can be used to help identify the mushroom. A drop of dilute potassium hydroxide placed on the cap cuticle will stain dark red to blackish, and orange-yellow on the flesh,[39] while ferrous sulfate solution turns the cuticle yellow and then greenish-yellow.[47] Melzer's reagent will turn the flesh dark blue, after the natural bluing reaction to injury has faded.[39]
Suillellus mendax, a species described from Italy in 2014[25] and subsequently confirmed in Cyprus and France,[48] is very similar to S. luridus and found under the same host-trees. It produces more robust fruit bodies with a markedly tomentose cap, has a reticulum that is less pronounced and often restricted to the upper part of the stem, and is mostly found on acidic rather than calcareous soil. Microscopically, S. mendax has more elongated, narrowly fusiform (spinde-shaped) spores than S. luridus, measuring (12.4–)13.3–14.7(–15.5) × (4.5–)4.9– 5.5(–5.7) μm, and with a higher spore quotient of 2.7. Collections from southern Europe previously classified as Boletus caucasicus on the basis of a yellow subhymenial layer (the flesh in the cap tissue immediately above the tube layer known as Bataille’s line),[49] have been shown to phylogenetically correspond to either S. luridus or S. mendax.[48] As shown by Vizzini and colleagues,[25] the name Boletus caucasicus has been invalidly published (nomen nudum) and the Bataille's line is not reliable for discriminating between species in the Luridi complex, as it can be randomly present or absent in both S. luridus and S. mendax.
Another similar species is Suillellus comptus, a Mediterranean bolete sharing a lot of features with S. luridus and S. queletii.[50] This uncommon species is also found on chalky soil under oak, but generally produces more slender and dull-coloured fruit bodies, with a rudimentary, incomplete, or at times completely absent reticulation, rarely extending below the top (apex) of the stem. Under the microscope, S. comptus has very similar spores to S. luridus, but the hyphae of its cap cuticle are more loose and prostrate, running more or less parallel to the cap.[40][25] Also in the same genus, Suillellus queletii shares with S. luridus a vinaceous stem base and strongly bluing flesh, but completely lacks reticulation on the stem.
The edible Neoboletus luridiformis can be distinguished from S. luridus by its dark brown cap and absence of any reticulation on the stem; it also grows on sandy soils associated with conifers.[36] In genus Rubroboletus, R. satanas is also found on chalky soils, but produces larger and more robust fruit bodies with a pale cap and differently patterned reticulation to S. luridus.[36][40] Its flesh does not turn blue so intensely on bruising or cutting, while overripe mushrooms often carry a smell of decay.[51] Another red-pored species in this genus, Rubroboletus rhodoxanthus, has characteristic pinkish tones in the cap and a very dense, differently patterned reticulation. When longitudinally cut, its flesh is bright yellow in the stem and stains blue only in the cap.[42][41]
A number of extra-European boletes share a similar appearance with S. luridus and have been a source of confusion in past. Suillellus hypocarycinus (found in North America) and Boletus subvelutipes (reported from North America and Asia and of yet unclear phylogenetic placement), can be somewhat similar, but lack reticulation on the stem.[39] Initially collected in Michigan under oak, Boletus vinaceobasis resembles S. luridus, but has shorter spores and its cystidia are dark brown in Melzer's reagent.[52] This species' phylogenetic position also remains unresolved. Also in North America, Rubroboletus pulcherrimus can be somewhat similar, but has a more robust stem and deeper red pores.[53] The Chinese species Neoboletus sinensis, originally described as a form of S. luridus but now placed in a different genus, has considerably larger spores, reported to reach 12–17 by 5.5–7 μm.[26] Collections closely resembling S. luridus have also been recorded in Australia, though later renamed Boletus barragensis as they differ in spore size and a preference for trees of the family Myrtaceae.[54][55]
The fungus grows in a mycorrhizal association with broad-leaved trees such as oak (Quercus), birch (Betula), chestnut (Castanea) and beech (Fagus), on chalky (calcareous) soils.[36][25][48] In the Czech Republic, the variety rubriceps has been reported growing under linden (Tilia).[56] It is also suspected of being a mycorrhizal associate of subshrub rock roses in the genus Helianthemum.[57]
Field studies indicate that the fungus, when paired as a mycorrhizal partner with seedlings of the conifer Cunninghamia lanceolata, increases the seedling's survival rate, augments its height and ground diameter, and increases the chlorophyll content in the leaves.[58] A similar growth-enhancing effect had been noted earlier with Pinus taiwanensis seedlings.[59] These beneficial effects on plant growth are a result of multiple interactions among the fungus, host plant, and indigenous soil microbes that increase the biomass of carbon, and increase the bacterial diversity in the mycorrhizosphere.[60] In a study comparing the salinity resistance of three common ectomycorrhizal fungi (the others were Suillus bovinus and S. luteus), S. luridus was the most tolerant to high concentrations of salt, and is a good candidate species for the inoculation of tree seedlings to be planted on saline soil.[61] Fruit bodies grow singly or scattered on the ground,[39] from June to November after summer rains. S. luridus may occur in parks near a single tree, though it is very rarely found in acidic soils.[36]
The predilection of insects for this mushroom was noted by 19th-century British mycologist Anna Maria Hussey, who wrote in 1847:
there are very few of the soft-fleshed tribes, all of which are the nurseries of innumerable insects, so much in favour as the poisonous Boletus luridus, on breaking an old one it is a living mass of larvae. Our present subject is so soon attacked by insects that it is very rare to find specimens devoid of wriggling life, and being a very common and abundant kind, it must be of great service in the economy of insect existence.[62]
Several fly species have been recorded feeding on the fruit bodies, including Phaonia boleticola, P. rufipalpis, Thricops diaphanus,[63] and, in North America, Drosophila falleni, Pegomya mallochi, P. winthemi, Megaselia pygmaeoides, and Muscina assimilis.[64] In contrast, slugs tend to avoid consuming this species.[65]
Based on phylogenetically verified collections and belowground DNA studies of mycelial distribution, the fungus appears to be native to Europe and has been so far documented in Austria, Cyprus, Denmark, Estonia, France, Italy, Montenegro and Sweden.[66][67][68][69][25][48] Its distribution may extend east to the Black Sea and eastern Anatolia regions of Turkey,[35][70] and south to the Bar'am Forest in the Upper Galilee region of northern Israel,[71] although these reports are in need of molecular verification.
A number of extra-European reports can be found in literature predating DNA studies, ranging from India[72] and Pakistan,[73] to Canada,[46] the United States,[74] Mexico,[75][76] Costa Rica,[77] China[78] and Taiwan,[59] but these have not been confirmed by molecular testing and are more likely to represent similar, misidentified taxa.[32][79]
Mild tasting, Suillellus luridus is often reported as edible after thorough cooking. It is highly regarded in France,[36][51] while it is commonly consumed in Italy, the Czech Republic, and Slovakia as well as other parts of Europe.[80] However, caution is advised if choosing this species for consumption, as it resembles some poisonous blue-staining boletes and some guidebooks recommend avoiding it altogether.[4] If eaten raw or insufficiently cooked, symptoms of gastrointestinal poisoning can occur within 30 minutes to two hours, including nausea, vomiting, abdominal cramps, and diarrhoea. A full recovery can be expected within 24 to 48 hours if fluid losses are restored.[81]
Suillellus luridus has been suspected of causing an enhanced alcohol sensitivity similar to that caused by the common ink cap (Coprinopsis atramentaria), with gastric symptoms. A German mycologist reported having suffered symptoms himself upon imbibing alcohol with this "otherwise excellent" mushroom.[38][82] A 1982 report of three cases from Switzerland further incriminated the species,[83] yet a 1994 study casts doubt on this; researchers Ulrich Kiwitt and Hartmut Laatsch looked for antabuse-like compound coprine content in S. luridus and similar species, and found none in the historical suspect but did find indications for it in the rare Imperator torosus. They concluded that the most likely explanation for historical incidents was a misidentification of B. torosus with S. luridus, though they could not rule out S. luridus containing a hitherto unidentified compound causing alcohol-related reactions.[84]
The composition of the volatile flavour compounds of Suillellus luridus consists largely of linoleic acid, with smaller proportions of 1-butanol, 3-methyl-1-butanol, pentadecanoic acid, palmitic acid, linoleic acid methyl ester, and heptadecanoic acid. Pyrazine compounds might be responsible for the characteristic odour of the dried mushroom.[85] The predominant sterol present in the fruit bodies is ergosterol, with smaller amounts of closely related derivative compounds.[86] The main fatty acids of the mushroom include linoleic acid (53.4% of total fatty acids), oleic acid (24.1%), and palmitic acid (10.2%). Arginine is the free amino acid found in the highest concentration (96.9 μM per gram of dry weight), followed by glutamine (9.7) and alanine (8.2).[87]
The carotenoid content of the fruit bodies differs substantially between the cap, the tubes, and the stem. The upper part of the cap, which contains 3.1 micrograms of carotenoid per gram (µg/g) fresh weight, has predominantly mutatochrome (47% of total carotenoids), 4-keto-α-carotene (40.2%), and δ-carotene (6.4%). The major carotenoids in the tubes (totaling 4.3 µg/g) include neurosporaxanthin (31.1%), auroxanthin (17.2%), 4-keto-α-carotene (17.1%), and rhodopin (15.8%). The stem (1.2 µg/g) contains primarily auroxanthin (32.5%), followed by 4-keto-α-carotene (19.9%), β-zeacarotene (18.5%), and rhodopin (11.4%).[88] The colour change observed with tissue injury is caused by variegatic and xerocomic acids, both of which turn blue when oxidized enzymatically upon exposure to air.[89]
Suillellus luridus (formerly Boletus luridus), commonly known as the lurid bolete, is a fungus of the family Boletaceae, found in calcareous broadleaved woodlands in Europe. Fruit bodies appear in summer and autumn and may be locally abundant. It is a firm bolete with an olive-brown cap up to 20 cm (8 in) in diameter, with small orange or red pores on the underside (yellow when young). The stout ochre stem reaches 8–14 cm (3–6 in) high and 1–3 cm (0.4–1.2 in) wide, and is patterned with a red network. Like several other red-pored boletes, it stains blue when bruised or cut.
Edible and good when cooked. It can cause gastric upset when eaten raw and can be confused with the poisonous Boletus satanas; as a result, some guidebooks recommend avoiding consumption altogether. When consumed with alcohol, Suillellus luridus has been implicated in causing adverse reactions similar to those caused by the compound coprine, though laboratory testing has not revealed any evidence of coprine in the mushroom.
First described in 1774, the species has been transferred to various Boletaceae genera in its taxonomic history, although it retained the original name given to it by German botanist Jacob Christian Schaeffer until a transfer to genus Suillellus in 2014. Several varieties, a subspecies, and a form have been described by European mycologists. Suillellus luridus is mycorrhizal, forming a symbiotic association with broad-leaved trees trees as oak, chestnut, birch and beech, and has been found to have a growth-enhancing effect on conifers in experiments. The fruit bodies are highly attractive to, and often infested by, insects, and several species of fly have been recorded feeding on them. Chemical analyses have revealed some aspects of the mushroom's components, including its volatile flavour compounds, its fatty acid and amino acid compositions, and the identities of the carotenoid compounds responsible for its colour.
Boletus luridus, o boleto cetrino,[1] es un hongo basidiomiceto de la familia Boletaceae, que puede encontrarse tanto en bosques de frondosas como en bosques de coníferas, con preferencia por los suelos calcáreos o neutros. El cuerpo fructífero aflora de verano a otoño. El epíteto específico luridus significa en latín "pálido, descolorido". Su sabor es dulce, es una seta tóxica.
Su seta posee un sombrero de entre 5 y 12 centímetros de diámetro, pudiendo alcanzar los 20 centímetros de ancho, hemisférico o convexo casi aplanado, de colores que varían del pardo verdoso al pardo rojizo. Los tubos son libres, amarillentos en fases juveniles, que van tornándose en verdosos con el tiempo. Al corte toman un color verdeazulado. Los poros son anaranjados en fases tempranas para tomar finalmente un color rojo oscuro. El pie tiene unas dimensiones que oscilan entre 4 y 20 centímetros de largo, y 1,5 y 5 centímetros de ancho. Es de color amarillo o amarillo anaranjado, y está cubierto de una retícula muy marcada. Con frecuencia el pie presenta un aspecto bulboso. Su carne es blanda y cuando se corta se torna verdeazulada en un primer momento, para pasar a ser azul después. La carne que está cerca de los tubos tiene un matiz rosado, y en la zona del pie que está en contacto con el sustrato es de color vino tinto. La esporada es marrón olivácea.[1]
Es posible confundirlo con el B. erythropus y con el B. queletii, en las que el sombrero es más oscuro y no poseen el característico retículo del B. luridus.[1]
Boletus luridus, o boleto cetrino, es un hongo basidiomiceto de la familia Boletaceae, que puede encontrarse tanto en bosques de frondosas como en bosques de coníferas, con preferencia por los suelos calcáreos o neutros. El cuerpo fructífero aflora de verano a otoño. El epíteto específico luridus significa en latín "pálido, descolorido". Su sabor es dulce, es una seta tóxica.
Oharra: ez fidatu soilik orri honetan ematen diren datuez perretxiko bat identifikatzeko orduan. Inolako zalantzarik izanez gero, kontsultatu aditu batekin.
Onddo zikina (Boletus luridus) Boletaceae familiako onddoa da.[1]
Onddo zikina (Boletus luridus) Boletaceae familiako onddoa da.
Tauriontatti (Boletus luridus) on myrkyllinen Lounais-Suomessa ja Ahvenanmaalla esiintyvä punertava tattilaji. Väriltään se on oliivimaisen ruskea tai kellanpunertava, ja muuttuu kosketettaessa siniseksi. Tatin pillit ovat keltaisia. Jalka on appelsiininkeltainen. Tatti suosii kalkkimaita, ja on sisä-Suomessa harvinainen. Tatti on myrkyllinen raakana ja alkoholin kanssa nautittuna aiheuttaa antabusreaktion. Sitä muistuttaa veritatti.[2]
Tauriontatti on Suomessa silmälläpidettävä laji.[3]
Tauriontatti (Boletus luridus) on myrkyllinen Lounais-Suomessa ja Ahvenanmaalla esiintyvä punertava tattilaji. Väriltään se on oliivimaisen ruskea tai kellanpunertava, ja muuttuu kosketettaessa siniseksi. Tatin pillit ovat keltaisia. Jalka on appelsiininkeltainen. Tatti suosii kalkkimaita, ja on sisä-Suomessa harvinainen. Tatti on myrkyllinen raakana ja alkoholin kanssa nautittuna aiheuttaa antabusreaktion. Sitä muistuttaa veritatti.
Tauriontatti on Suomessa silmälläpidettävä laji.
Boletus luridus
Boletus luridus, ou Suillellus luridus, en français le Bolet blafard, est une espèce de champignons (Fungi) basidiomycètes de la famille des Boletaceae, présent dans les forêts de l'hémisphère nord. Il a la forme typique des cèpes, caractérisée par un pied trapu et un chapeau hémisphérique, mais se distingue notamment par un pied et des tubes rougissants. Il présente de nombreuses variétés. C'est un champignon qui est toxique cru et indigeste mal cuit[1].
Un autre caractère déterminant de l'espèce est sa fameuse "ligne de Bataille", à la mémoire de Frédéric Bataille, le poète mycologue qui le premier la signala. Elle serait peu marquée dans les récoltes du sud de la Loire selon Alain Estades et Serge Poumarat.
Le nom binomial scientifique accepté actuel est Boletus luridus Schaeff. (1774)[2]
Le nom vulgaire de Boletus luridus repris par les auteurs francophones est Bolet blafard[4],[5].
On rencontre plus rarement les termes vernaculaires de Bolet luride ou Cèpe luride[1],[6] et de Bolet blême[1],[7].
Le Bolet blafard a l'aspect des cèpes et en possède les caractéristiques générales.
Son chapeau arrondi, de près de 5 cm, s'étale en vieillissant, pour atteindre parfois 20 cm de diamètre. La cuticule est mate, de couleur assez variable, de jaunâtre à brun olivacé, parfois teintée d'orange. Le bord du chapeau, de la même couleur, est régulier et dépasse légèrement les tubes. Son nom français "blafard" serait dû à la couleur du chapeau à la fois pâle et terne (de l'aube, ou de mastic de vitrier).
La chair est épaisse, jaune pâle et rougit sous les tubes. Elle bleuit rapidement, et fortement à la coupe du champignon, elle est dite cyanescente. Parfois elle se tache de noir aux endroits abîmés, (par des morsures de limace) : elle est dite alors nigrescente. Elle devient plus claire quand elle sèche. Ses tubes, bien rouges, deviennent jaunes olivacé avec l'âge. Ils sont séparables de la chair[6].
Son pied, de 8 à 15 cm de hauteur et rarement jusqu'à 20 cm, en forme de massue enfoncée dans le sol, est parfois ventru. Sa surface, de couleur jaune orangé est recouverte d'un réseau de mailles rouges étirées vers le bas.
Le bolet blafard présente une odeur de champignon et une saveur douce[8].
Sporophore boletoïde
Coupe du sporophore
Cuticule blafarde
Hyménium à pores rouges,
pied réticulé.
Proche phylogénétiquement de Boletus fechtneri (le Bolet pâle) et de Neoboletus luridiformis (le Bolet à pied rouge)[9], Boletus luridus (le Bolet blafard) est très variable et de nombreuses variations de la couleur de sa surface (cuticule) et des mailles colorées de son pied (stipe) ont été décrites[10]. La variété erythropus est publié comme «bêta» en 1821 [11] mais est synonyme de Boletus luridiformis[12].
La variété rubriceps à chapeau rouge est décrite en Espagne (tout d'abord en tant qu'espèce Tubiporus en 1937)[13], mais est plus tard officiellement transférée à Boletus et devient Boletus luridus var. rubriceps en 1987[14].
Boletus luridus présente d'autres variétés comme obscurus[15] et rubromaculatus[16].
Il existe aussi la variété tenuipes que l'on trouve en République tchèque[17]; la variété lupiniformis à chapeau grisâtre pâle un peu jaunâtre est décrite en France[18] et la variété queletiformis à chapeau brun orangé et chair de la base du pied vineuse est décrite en Espagne[19].
Boletus erythrentheron, qui présente des tons violacés, et dont la chair devient violette à la coupe, est décrit à l'origine comme une espèce distincte[20] et est publiée plus tard comme Boletus luridus variété erythrentheron[21] et enfin, en tant que sous-espèce[22].
Une forme primulicolor à chapeau jaune est décrite en Sardaigne en 1997[23].
La variété caucasicus qui présente un pied rouge et un réseau réduit au sommet du pied est actuellement considéré comme une espèce indépendante: Boletus caucasicus[24].
De même, Boletus luridus forme sinensis, fort semblable à luridus mais dont les spores sont manifestement différentes, qui se récolte dans la province de Hainan, en Chine, est maintenant élevé au rang d'espèce sous le nom de Boletus sinensis[25].
Miroslav Smotlacha décrit deux autres variétés[Où ?] : Boletus luridus var. avelanus Smotl. 1952 et Boletus luridus var. tiliaceus Smotl. 1952
Dans l'ensemble, les critères d'identification de Boletus luridus restent sa couleur terne (son côté « blafard ») et surtout le réseau très marqué, étiré vers le bas de son pied, rougeâtre sur fond plus clair. Boletus luridus n'est qu'un des nombreux bolets présentant des couleurs rouges ou rougeâtres au niveau du pied et/ou des tubes ainsi qu'un bleuissement plus ou moins intense de la chair. Il peut se confondre, entre autres, avec les espèces suivantes :
Le bolet blafard apparaît du début de l'été au début de l'automne sous les feuillus, les bois mêlés, voire dans les pelouses ou au bord des chemins. Il apprécie particulièrement les sols calcaires. C'est un champignon assez courant.
Le bolet blafard est très répandu en Europe, dans la région à l'est de la mer Noire et dans la partie orientale de l'Anatolie en Turquie, et au Pakistan, où il a été découvert à partir de Khanspur, jusqu'à Kuzagali, Sudhan Gali et Hajinpir.
En Amérique du Nord, il est connu de l'est du Canada et des États-Unis à l'est des Grands Lacs, bien que dans un cas spécifique, il a été trouvé dans le Dakota du Nord. Son aire de répartition s'étend aussi dans le sud au Mexique et il a été trouvé une fois au Costa Rica.
En Asie, il a été trouvé dans la forêt Bar'am dans la Haute Galilée dans le nord d'Israël, en Inde, à Taïwan, et dans les forêts sèches de diptérocarpes dans la province de Nakhon Sakon en Thaïlande.
Il est largement répandu en Chine, où on l'a trouvé dans le Hebei, le Jiangsu, l'Anhui, le Henan, et dans les provinces du Guangdong et du Yunnan.
La variété rubriceps a été spécifiquement trouvée sous les tilleuls (Tilia) en République tchèque.
Ses pores rouges, son bleuissement spectaculaire et les risques de confusion avec les bolets du groupe satanas effrayent la plupart des amateurs. En fait, s'il est toxique à l'état cru, c'est, après une cuisson soigneuse qui fait d'ailleurs disparaître le bleuissement, un comestible tout à fait honorable, comparable aux meilleurs bolets à chair blanche (cèpes). Comme pour tous les bolets, il est recommandé d'enlever les tubes qui sont souvent gluants et spongieux à la cuisson. Avec l'âge, ce champignon devient toutefois vite véreux.
L'analyse chimique a révélé des traces de muscarine et de ses stéréo-isomères[26].
Boletus luridus a été impliqué dans des réactions indésirables semblables à celles provoquées par la coprine lorsqu'il est consommé avec de l'alcool, mais les tests de laboratoire n'ont pas mis en évidence de coprine dans le champignon[27].
Boletus luridus
Boletus luridus, ou Suillellus luridus, en français le Bolet blafard, est une espèce de champignons (Fungi) basidiomycètes de la famille des Boletaceae, présent dans les forêts de l'hémisphère nord. Il a la forme typique des cèpes, caractérisée par un pied trapu et un chapeau hémisphérique, mais se distingue notamment par un pied et des tubes rougissants. Il présente de nombreuses variétés. C'est un champignon qui est toxique cru et indigeste mal cuit.
Un autre caractère déterminant de l'espèce est sa fameuse "ligne de Bataille", à la mémoire de Frédéric Bataille, le poète mycologue qui le premier la signala. Elle serait peu marquée dans les récoltes du sud de la Loire selon Alain Estades et Serge Poumarat.
«Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam nascuntur»
(Suillellus luridus, Jacob Christian Schäffer, 4: 78 (1774).)Il boleto lurido (Suillellus luridus (Schaeff.), Murrill, 1919) è un fungo appartenente alla famiglia Boletaceae piuttosto apprezzato in certe zone mentre in altre evitato in quanto considerato di qualità scadente per via del suo aspetto non molto gradevole.
Le qualità organolettiche di questa specie sono eccellenti per via del sapore buono, anche se poco aromatico, e della compattezza della carne.
Si raccomanda tuttavia di non consumarlo insieme a grosse quantità di alcolici in quanto contiene sostanze che, pur essendo innocue, rallentano il metabolismo dell'Alcool etilico facendo accumulare acetaldeide nel sangue, e procurando in tal modo un senso di ebbrezza e di nausea che può durare anche diverse ore.
Il nome deriva dal latino luridus = brutto o sporco, per il suo aspetto e per la tendenza a macchiarsi di verde-bluastro.
Il cappello è carnoso, emisferico, convesso o pianeggiante, raggiungente a maturità 12–15 cm di diametro, di color grigiastro o bruno-chiaro, bruno-olivaceo o rossastro, superficie vellutata, poi liscia e un po' vischiosa a tempo umido.
I pori sono piccoli, rotondi, prima di colore arancione e poi rossi, volgenti al bluastro al tocco.
I tubuli sono lunghi, minuti, giallo-olivastri, viranti all'azzurro al tocco, facilmente separabili dal cappello che rivela così nella sua pagina inferiore il medesimo colore dei pori.
In realtà, la superficie inferiore del cappello, dopo aver asportato i tubuli è di colore arancio-rosso e ciò certifica con certezza la specie luridus, altri Boleti simili non hanno mai la superficie inferiore del cappello di colore arancio-rosso, ma, come il Boletus caucasicus, di colore giallo, quest'ultimo ha il gambo privo di reticolo.
Il gambo misura 6-20 x 2–5 cm, centrale, clavato o panciuto, robusto, compatto, nella parte superiore ricoperto da un grossolano reticolo di colore rosso, nella parte inferiore chiazzato di rosso.
La carne è biancastra o gialliccia, assumente rapidamente, alla rottura, una tinta verdognola e poi azzurrognola. Presenta tonalità rossicce più o meno evidenti al di sotto dei tubuli, sulla superficie nascosta del cappello (asportare i tubuli con un coltello).
Le spore misurano 11-15 x 5-7 µm, fusiformi, lisce, ellittiche, guttulate, grigio-verdastre, bruno-oliva in massa.
Fruttifica in estate-autunno, nei boschi di latifoglie e conifere.
Può essere consumato previa cottura, poiché contiene sostanze tossiche termolabili (di solito viene bollito e gettata l'acqua prima di essere consumato o conservato).
Questa specie in passato era ritenuta velenosa per il mutamento del colore della sua carne e per la somiglianza al Boletus satanas.
In alcune regioni d'Italia è una specie piuttosto apprezzata (per la sua carne molto compatta che non scuoce nemmeno dopo una lunga cottura), a volte anche al pari dei ben noti porcini. Nei carpofori maturi va scartato il gambo, perché fibroso.
Il boleto lurido (Suillellus luridus (Schaeff.), Murrill, 1919) è un fungo appartenente alla famiglia Boletaceae piuttosto apprezzato in certe zone mentre in altre evitato in quanto considerato di qualità scadente per via del suo aspetto non molto gradevole.
Le qualità organolettiche di questa specie sono eccellenti per via del sapore buono, anche se poco aromatico, e della compattezza della carne.
Si raccomanda tuttavia di non consumarlo insieme a grosse quantità di alcolici in quanto contiene sostanze che, pur essendo innocue, rallentano il metabolismo dell'Alcool etilico facendo accumulare acetaldeide nel sangue, e procurando in tal modo un senso di ebbrezza e di nausea che può durare anche diverse ore.
Baravykas paąžuolis, žalbaravykis (lot. Boletus luridus) – baravykinių (Boletaceae) šeimos, baravykų (Boletus) genties grybų rūšis.
Lapuočių miškai, parkai su ąžuolo, liepos, beržo priemaiša.
Pavasaris (retai), vasara, ruduo.
Kepurėlė aksomiška, poros raudonos.
Vaisiakūniai stambūs, mėsingi. Kepurėlė užauga iki 20 cm skersmens, iš pradžių gaubta, vėliau beveik plokščia, aksomiška, rudai pilka, nešvariai švelniai žalsvai ruda, silpno gelsvo atspalvio. Vamzdeliai iki 2 cm ilgio, geltoni, poros raudonos, rudai raudonos. Kotas masyvus, iki 15 cm ilgio ir 5 cm storio, oranžiškai raudonas, su juodu, šiurkščiu tinkleliu. Trama gelsva, vėliau – geltona, perlaužus pamėlynuoja, paskui išblunka iki melsvos, nekarti. Sporos 10–17×5–7 μm.
Būdingi požymiai: vamzdeliai ir kepurėlės bei koto trama įpjauti pamėlynuoja, vėliau išblunka.
Auga pavieniui arba grupelėmis. Mėgsta šviesias, žolėtas, kalkingas vietas, ąžuolo kaimynystę. Valgomas gerai išvirtas, nevartojant alkoholinių gėrimų. Neretas.
Lietuvos grybų atlasas, Vincentas Urbonas, Kaunas, LUTUTĖ, 2007, ISBN 978-9955-692-59-1, 53 psl.
Baravykas paąžuolis, žalbaravykis (lot. Boletus luridus) – baravykinių (Boletaceae) šeimos, baravykų (Boletus) genties grybų rūšis.
Augimo vietaLapuočių miškai, parkai su ąžuolo, liepos, beržo priemaiša.
Augimo laikasPavasaris (retai), vasara, ruduo.
Pagrindiniai požymiaiKepurėlė aksomiška, poros raudonos.
Vaisiakūniai stambūs, mėsingi. Kepurėlė užauga iki 20 cm skersmens, iš pradžių gaubta, vėliau beveik plokščia, aksomiška, rudai pilka, nešvariai švelniai žalsvai ruda, silpno gelsvo atspalvio. Vamzdeliai iki 2 cm ilgio, geltoni, poros raudonos, rudai raudonos. Kotas masyvus, iki 15 cm ilgio ir 5 cm storio, oranžiškai raudonas, su juodu, šiurkščiu tinkleliu. Trama gelsva, vėliau – geltona, perlaužus pamėlynuoja, paskui išblunka iki melsvos, nekarti. Sporos 10–17×5–7 μm.
Būdingi požymiai: vamzdeliai ir kepurėlės bei koto trama įpjauti pamėlynuoja, vėliau išblunka.
Auga pavieniui arba grupelėmis. Mėgsta šviesias, žolėtas, kalkingas vietas, ąžuolo kaimynystę. Valgomas gerai išvirtas, nevartojant alkoholinių gėrimų. Neretas.
Parastā raganbeka jeb raganu beka (Suillellus luridus) ir Latvijā vidēji bieži sastopama beku dzimtas sēne, kuras augļķermeņi ir ēdami. Cits sēnes latīniskais nosaukums - Boletus luridus (līdz 2014. gadam).[1]
Mikorizas sēne. Aug galvenokārt no jūnija līdz septembrim, zālainās vietās gaišos lapu koku mežos, parkos, gar alejām, pārsvarā zem ozoliem un liepām. Izvēlas mālainas vai kaļķainas augsnes.
Sēne nedaudz līdzīga velna bekai, kuras mīkstums balts un tīklojums uz kātiņa sarkans, vēl līdzīgas ir pārslainā beka, kurai tīklojuma vietā uz kātiņa ir punktiņi, un resnkāta beka ar bālgani dzeltenīgu mīkstumu. [3]
Ēdama tikai pēc novārīšanas.[4] Neapstiprināti ziņojumi apgalvo, ka varot būt indīga kopā ar alkoholu.[5] Krievijā to uzskata par 2. kategorijas ēdamo sēni.[6]
Parastā raganbeka jeb raganu beka (Suillellus luridus) ir Latvijā vidēji bieži sastopama beku dzimtas sēne, kuras augļķermeņi ir ēdami. Cits sēnes latīniskais nosaukums - Boletus luridus (līdz 2014. gadam).
Netstelige heksenboleet (Boletus luridus) is een boleet uit de familie Boletaceae die in Nederland vrij zeldzaam is. De groeiperiode strekt zich uit van juni tot oktober. Deze boleet wordt 4 tot 20cm hoog.
De hoed van de paddenstoel heeft een doorsnede van maximaal 20cm en is aanvankelijk halfbolvormig, maar wordt later wijder. De netstelige heksenboleet heeft geelbruine, donkerbruine en roodbruine tinten. De buisjes zijn geel tot geelgroen met een rode opening naar buiten toe, waardoor de onderzijde van de hoed een rode schijn heeft. De steel is okergeel met een roodbruinig netwerk. Wanneer men deze boleet aansnijdt, heeft hij een geelachtige kleur die echter zeer snel blauw verkleurt.
De netstelige heksenboleet komt in Europa en het oostelijke deel van Noord-Amerika veel voor. Deze boleet staat vooral in loofbossen in de buurt van beuken en eiken. Ook aan wegkanten kan hij gevonden worden.
De paddenstoel (vruchtlichaam) kan (uitsluitend) in gekookte vorm gebruikt worden in de keuken bij paddenstoelgerechten. Hij kan echter makkelijk verward worden met de giftige satansboleet, hoewel deze een lichtere hoed heeft.
Netstelige heksenboleet (Boletus luridus) is een boleet uit de familie Boletaceae die in Nederland vrij zeldzaam is. De groeiperiode strekt zich uit van juni tot oktober. Deze boleet wordt 4 tot 20cm hoog.
Ildrørsopp (Boletus luridus eller Suillellus luridus) er en sopp i steinsoppfamilien (boletus). Ildrørsopp er en rørsopp, og har dermed et mykt, svampaktig lag under hatten. Arten ble vitenskapelig beskrevet først av Jacob Christian Schäffer i 1774, men har siden blitt rekategorisert. William Murrill plasserte den i gruppen suillellus. Imidlertid brukes nevnene boletus og suillellus om hverandre.[1] I Norge brukes boletus luridus.[2]
Ildrørsoppen har en hatt som er 5 - 20 cm bred. Unge varianter av ildrørsoppen er halvkuleformet, siden blir den hvelvet (altså flatere hvelving). Ildrørsoppens farge er som oftest oransjebrun til mørkebrun. Olivenbrun også i visse tilfeller. Selve huden er semsket eller fløyelsaktig og tørr, men klebrig i fuktig vær. Rørene inne i hatten er gule, av og til med et grønnlig skjær. Rørmunningen, altså undersiden av hatten, er rødbrun. Ved trykk på undersiden blir rørlaget blått.[3] Sporepulveret er olivenbrunt.
Stilken er 5-12 cm høy og 2-5 cm tykk. Den kan være både jevn og svakt konisk, slik at den er tykkere i bunn enn på toppen. Stilken er bar, uten krage og slire, men den har årenett på stilken. Dette årenettet er den enkleste måten å skille mellom ildrørsopp og blodrørsopp.[4]
Ildrørsoppen er ofte å finne i rik løvskog i nærheten av eik og bøk og ofte på kalkholdig jord.[4] Den er godt representert i Sverige (særlig på Gotland), i Danmark, i Storbritannia og i Slovenia og nordlige Kroatia. Den finnes også i Baltikum, i Spania, i Sentral-Europa og i Mexico i mindre grad.[5] I Norge er den sjelden, men den er observert i Oslofjorden.[6]
Som rå eller utilstrekkelig varmebehandlet er ildrørsopp giftig, men skikkelig varmebehandlet regnes den som spiselig, og kan være en god matsopp.
Kan reagere med alkohol.
Rørsopp 
Hvelvet hatt 
Tilvokste rør 
Naken stilk
Mycorrhiza 
Spiselig under sterk varmebehandling
Ildrørsopp (Boletus luridus eller Suillellus luridus) er en sopp i steinsoppfamilien (boletus). Ildrørsopp er en rørsopp, og har dermed et mykt, svampaktig lag under hatten. Arten ble vitenskapelig beskrevet først av Jacob Christian Schäffer i 1774, men har siden blitt rekategorisert. William Murrill plasserte den i gruppen suillellus. Imidlertid brukes nevnene boletus og suillellus om hverandre. I Norge brukes boletus luridus.
Capel fin a 20 cm, sech, finiment feltrà, giàun òcra con tonalità olivastre peui òcra groson, da brun rossastr a macià ëd brun nèir. Tùboj giàun olivastr, a ven-o bleu. Përtus fin, giàun peui da groson a rossastr o ross sangh peui pì ciàir, a ven-o bleu. Gamba àuta fin a 15 cm e larga fin a 5 cm, giàuna an sima, groson rossastra peui porpra vinos an bass, ornà da un retìcol ross o brunastr fin an su, con le maje ch'a së stiro largament an vers ël bass. Carn consistenta, giàun motobin ciàir ma da ross a vinosa al pé dla gamba, tipicament rossa dzora dij tùboj, a ven motobin bleuva. Savor doss.
A chërs ant ij bòsch e ant ij parch.
A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil.
Boletus luridus Schaeffer
Capel fin a 20 cm, sech, finiment feltrà, giàun òcra con tonalità olivastre peui òcra groson, da brun rossastr a macià ëd brun nèir. Tùboj giàun olivastr, a ven-o bleu. Përtus fin, giàun peui da groson a rossastr o ross sangh peui pì ciàir, a ven-o bleu. Gamba àuta fin a 15 cm e larga fin a 5 cm, giàuna an sima, groson rossastra peui porpra vinos an bass, ornà da un retìcol ross o brunastr fin an su, con le maje ch'a së stiro largament an vers ël bass. Carn consistenta, giàun motobin ciàir ma da ross a vinosa al pé dla gamba, tipicament rossa dzora dij tùboj, a ven motobin bleuva. Savor doss.
AmbientA chërs ant ij bòsch e ant ij parch.
Comestibilità A venta mai mangé un bolè trovà se un a l'é nen un bon conossidor dij bolè!
Comestìbil.
Borowik ponury (Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill) – gatunek grzybów z rodziny borowikowatych (Boletaceae)[1].
Pozycja w klasyfikacji według Index Fungorum: Boletus, Boletaceae, Boletales, Agaricomycetidae, Agaricomycetes, Agaricomycotina, Basidiomycota, Fungi[1].
Po raz pierwszy takson ten zdiagnozował w roku 1774 Schaeffer nadając mu nazwę Boletus luridus. W 1909 r. Murrill przeniósł go do rodzaju Suillellus jako Suillelus luridus i jest to obecnie nazwa uznana przez Index Fungorum[1].
Nazwę polską podał Franciszek Błoński w 1890 r. W polskim piśmiennictwie mykologicznym gatunek ten opisywany był też pod nazwami: świniak, grzyb ponury, grzyb świniak, podciecz, potecz[3]. Inne nazwy potoczne to: śniak, siniak, świniak wilczy, krasik, pociec, podciak, grzyb diabelski, grzyb czarci[4]
O średnicy 5-20 cm, początkowo półkulisty, potem płaskołukowaty lub poduchowaty. Powierzchnia gładka, czasami zamszowa, sucha, koloru od kremowego do brunatnooliwkowego. Skórka silnie zrośnięta z miąższem. Po przygnieceniu ciemnieje[5][6].
Długie, przy trzonie wycięte zatokowato, oliwkowe. Pory drobne, początkowo żółte, na starszych okazach ciemnopomarańczowe, u bardzo starych oliwkowe. Po przekrojeniu sinieją[5].
Wysokość 5-15 cm, u młodych okazów beczułkowaty, u starszych pałkowaty lub walcowaty. Kolor od żółtego do pomarańczowoczerwonawego, przy podstawie winnoczerwony. Charakterystyczną cechą jest występowanie na trzonie wyraźnej, ciemniejszej (rdzawoczerwonawej) siateczki o podłużnych oczkach[6].
Twardy, w kapeluszu, żółty, w dolnej części trzonu czerwonawy. Po przecięciu mocno sinieje. W smaku łagodny, zapach słaby[6].
Oliwkowy. Zarodnik gładkie o średnicy 6-7 x 9-16 μm[5].
Występuje w Ameryce Północnej i Środkowej, Europie, Japonii oraz Australii[7]. W Polsce średnio pospolity. Częściej spotyka się go na podłożu wapiennym[5]. Rośnie na ziemi w lasach liściastych, mieszanych i iglastych, szczególnie pod bukami i jodłami, występuje także w parkach pod lipami. Owocniki wytwarza od czerwca do października[3].
Grzyb mikoryzowy[3]. Według niektórych autorów jest grzybem jadalnym[6][8], w stanie surowym jest trujący. Po długim okresie gotowania, trwającym co najmniej 25 minut, jest jadalny i smaczny. Spożyty na surowo, usmażony albo poddany krótkiej obróbce cieplnej, powoduje jednak lżejsze zatrucie (nudności z wymiotami)[9]. Ponadto przy jego spożywaniu należy zachować ostrożność, gdyż można pomylić go z borowikiem szatańskim[5]. Niedoświadczony grzybiarz lepiej żeby go nie zbierał[10].
Suillellus luridus był podejrzewany o zwiększanie wrażliwości na alkohol, podobnej do tej spowodowanej przez czernidłaka pospolitego, dodatkowo z objawami żołądkowymi. Pewien niemiecki mykolog zgłosił, że sam cierpi na objawy po przyjęciu alkoholu z tym grzybem[11][12]. Sprawozdanie z trzech spraw ze Szwajcarii z 1982 r. jeszcze bardziej obciążyło ten gatunek[13].
Jednak ostatecznie badanie z 1994 r. poddaje w wątpliwość ten fakt. Naukowcy Ulrich Kiwitt i Hartmut Laatsch poszukiwali podobnej mieszanki do kopryny w Suillellus luridus oraz podobnych gatunkach. Nie znaleźli żadnego śladu takich substancji w borowiku ponurym, ale znaleźli je za to w rzadkim Borowiku krępym (Imperator torosus) (opisywanym wówczas pod nazwą Boletus torosus[14]). Stwierdzili, że najbardziej prawdopodobnym wyjaśnieniem incydentów historycznych, była błędna identyfikacja Imperator torosus jako Suillellus luridus, choć nie mogli oni wykluczyć w Suillellus luridus obecności dotychczas niezidentyfikowanego związku, powodującego reakcje związane z alkoholem[15].
Analizy chemiczne potwierdziły jedynie obecność śladowych ilości inwolutyny, muskaryny, betainy i acetylocholiny[16][17]. Toksyny te są stosunkowo dobrze rozpuszczalne w wodzie, dlatego niektórzy poddają grzyby te kilkukrotnemu gotowaniu w wodzie zmieniając ją kilka razy i dopiero wówczas jest on warunkowo jadalny.
Borowik ponury (Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill) – gatunek grzybów z rodziny borowikowatych (Boletaceae).
Boletus luridus, conhecido comumente como boleto-pálido, é um fungo da família Boletaceae, encontrado em florestas da Europa e do leste da América do Norte. Nasce durante o outono ou primavera em terrenos claros e calcários. Seu chapéu é amarronzado amarelado, com áreas ferruginosas.[1]
Boletus luridus, conhecido comumente como boleto-pálido, é um fungo da família Boletaceae, encontrado em florestas da Europa e do leste da América do Norte. Nasce durante o outono ou primavera em terrenos claros e calcários. Seu chapéu é amarronzado amarelado, com áreas ferruginosas.
Boletus luridus (Jacob Christian Schäffer, 1774), sin. Suillellus luridus (Jacob Christian Schäffer, 1774 ex William Alphonso Murrill, 1909), este o specie de ciuperci comestibile din încrengătura Basidiomycota în familia Boletaceae și de genul Boletus care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor), numită în popor buretele vrăjitoarei, mitarcă grasă, pitarcă[1] sau hrib lurid (vezi timbru). În România, Basarabia și Bucovina de Nord se dezvoltă pe terenuri calcaroase, niciodată acide, crescând, de la deal la munte, în mod general solitară, cu predilecție în păduri de foioase pe lângă fagi, mesteceni și stejari și mult mai rar în păduri de conifere, din (iunie) iulie până în noiembrie.[2][3]
Cel mai vechi nume pentru această ciupercă, având astfel preponderență respectiv numelui binomial, este Boletus (Agaricus) luridus, dat de Jacob Christian Schäffer în volumul 4 al operei sale Fungorum qui in Bavaria et Palatinatu circa Ratisbonam nascuntur Icones din anul 1774,[4] denumit, în 1909, de micologul american William Alphonso Murrill (1869-1957) Suillellus luridus.
Deși buretele trebuie să asculte în momentul de față pe numele Suillellus luridus al lui Murill (văzut astfel de micologul italian Alfredo Vizzini în 22014), acest articol se ține de denumirea Boletus luridus, nume binomial folosit în toate cărțile populare de micologie precum în cele mai multe articole științifice,[5][6][7][8] mai departe pricinuit faptului, că în ultimul timp denumiri „noi” au fost din nou replasate (vezi de exemplu la Tricholoma tigrinum). În plus, astfel soiul poate fi cesionat mai bine de cititor.
Au mai avut loc și alte încercări de redenumire, ca de exemplu acea a lui Pierre Bulliard (1791) în Boletus rubeolarius[9] sau a lui Samuel Frederick Gray în Leccinum luridum (1821).[10] dar ele pot fi neglijate.[11]
B. luridus, spori
B. luridus, pori
B. luridus, rețea
B. luridus, tânăr
B. luridus bătrân
Mitarca grasă poate fi confundată cu mai multe alte specii din familia Boletaceae, cum ar fi: Boletus calopus (necomestibil, foarte amar, pori gălbui),[13] (Rubro)boletus dupainii (suspect, pori roșii),[14] Boletus erythropus (comestibil, cu solzișori/pete roșii pe picior),[15] Boletus junquilleus (gustos, mai deschis gălbui, spori roșii-gălbui),[16] Boletus legaliae (suspect, cuticulă roză, miros de cicoare),[17] Rubro(boletus) lupinus sin. Boletus splendidus (suspectat otrăvitor, pori roșii),[18] Boletus pulverulentus (de calitate mediocră, porii tind spre roșu),[19] Boletus purpureus (necomestibil, pori roșii, gust tare neplăcut).[20] Boletus radicans (necomestibil, amar, picior fără roșu, crește numai în păduri foioase),[21] Boletus regius (comestibil),[22](Rubro)boletus rhodoxanthus (crud otrăvitor, fiert fără mare gust, pori roșii),[23] (Rubro)-Boletus rubrosanguineus (otrăvitor, pori roșii),[24] (Rubro)boletus satanas (otrăvitor, cuticulă de culoare deschisă),[25] Boletus splendidus ssp. moseri[26] Boletus spinarii (necomestibil, fără tonuri roșiatice),[27] Suillus variegatus[2] sau Tylopilus porphyrosporus sin. Porphyrellus pseudoscaber (comestibil, dar negustos, pori oliv-gri până brun-negricioși).[28]
Boletus scalopus
Boletus dupainii
Boletus erythropus
Boletus junquilleus
Boletus legaliae
Boletus lupinus
Boletus pulcherrimus
Boletus pulverulentus
Boletus radicans
Boletus regius
Boletus rhodosanguineus
Boletus rubrosanguineus
Boletus satanas
Boletus spinarii
Suillus variegatus
Tylopilus porphyrosporus
Buretele vrăjitoarei este considerat de calitate gastronomică ridicată precum bine suportat de cei mai mulți oameni, atâta timp cât ciupercile sunt fierte. Crude sau gătite insuficient cauzează intoxicații gastrointestinale destul de severe cu greață și vărsături (simptome după 30 minute până la patru ore). Mai departe consumul combinat cu alcool provoacă sindromul coprinian, cu hipertensiune intracraniană, senzație de căldură, vasodilatație, puls scăzut, respirație greoaie și transpirație (simptome după 30 minute până la două ore).[29]
Bureții proaspeți pot fi pregătiți ca ciulama, de asemenea împreună cu alte ciuperci de pădure sau adăugați la un sos de carne de vită sau vânat.[30][31] În afară de aceasta, ei pot fi tăiați felii și congelați. De asemenea este posibilă, după tăierea în felii, uscarea lor, bureții devenind după împuiere mai savuroși și gustoși. Excelenți sunt preparați ca Duxelles, un fel de zacuscă.[32][33]
Prin fierbere, carnea pierde culoarea albastră devenind galbenă.
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
Materiale media legate de Buretele vrăjitoarei la Wikimedia Commons
Boletus luridus (Jacob Christian Schäffer, 1774), sin. Suillellus luridus (Jacob Christian Schäffer, 1774 ex William Alphonso Murrill, 1909), este o specie de ciuperci comestibile din încrengătura Basidiomycota în familia Boletaceae și de genul Boletus care coabitează, fiind un simbiont micoriza (formează micorize pe rădăcinile arborilor), numită în popor buretele vrăjitoarei, mitarcă grasă, pitarcă sau hrib lurid (vezi timbru). În România, Basarabia și Bucovina de Nord se dezvoltă pe terenuri calcaroase, niciodată acide, crescând, de la deal la munte, în mod general solitară, cu predilecție în păduri de foioase pe lângă fagi, mesteceni și stejari și mult mai rar în păduri de conifere, din (iunie) iulie până în noiembrie.
Svinjski goban (znanstveno ime Boletus luridus) je pogojno užitna goba iz rodu gobanov.
Svinjski goban je goban iz tiste skupine gobanov, ki imajo oranžno rdeče luknjice pod klobukom in mrežico na betu. Žametast klobuk, ki pri odraslih primerkih doseže od 8 do 20 cm je od olivnih do oranžno rjavih, včasih tudi rjavo rdečih odtenkov in je sprva polkrožen, nato pa se zravna, a nikoli ne postane blazinast. Kožica je suha in žametasta.
Himenij je sestavljen iz cevk, katerih luknjice so drobne, sprva oranžne, pri starih gobah pa bolj ali manj rdeče, v njih pa je 10-16 x 5-7 mikronov velik, rjavo zelenkast trosni prah mandljeve oblike. Nad cevkami je v klobukovem mesu vinsko rdeča črta. Ob pritisku se luknjice obarvajo zelenkasto modro.
Bet svinjkega gobana je visok od 5 do 15 cm in ima v premeru od 2-5 cm. Sprva je bet teh gob vretenast, proti dnišču ošiljen, nato pa postane betičast. Lahko je okrasto rumen ali oranžen in proti dnišču rdečkast. Za te gobe je značilna podolžna, močno izražena mreža na betu, ki je pri mladih gobah rdečkasto rjava, pozneje pa postane sivo rjave barve.
Meso teh gob je rumenkasto do sivkasto, na prerezu se takoj modro zeleno obarva in je prijetnega vonja in okusa. V spodnjem delu beta je meso temno rdeče.
Svinjski goban raste v različnih gozdovih, najpogosteje v travi na gozdnih obronkih, od zgodnjega poletja do pozne jeseni. Je dokaj pogosta, pogojno užitna goba. Surov ali v kombinaciji z alkoholom je škodljiv, sicer pa je to zelo okusna in uporabna goba za različne jedi.
Svinjski goban (znanstveno ime Boletus luridus) je pogojno užitna goba iz rodu gobanov.
Den mykologiska karaktären hos eldsopp:
hymenium:
rör
hatt:
välvd
ätlighet:
ätlig
varning
fot:
bar
sporavtryck:
olivbrunt
ekologi:
mykorrhiza
Eldsopp (Suillellus luridus)[1][2] är en sopp i familjen Boletaceae.
Eldsoppen är vitt utbredd i Europa och uppges förekomma även i Asien[3] och i Nordamerika österut från Klippiga Bergen (dock kan detta röra sig om en annan art[4]). Den förekommer i södra Sverige och norrut till nedre Dalälven, men den är inte en av de vanligare sopparna, förutom på Öland och Gotland.[5] Den förekommer förmodligen i Finland (rapporter finns fån Åland och vid kusten väster om Helsingfors).[6] Den är tämligen allmän i större delen av Danmark. I Norge förekommer den främst runt Oslofjorden, men fynd har rapporterats längs kusten upp till Troms.[7][8]
Eldsoppen är bunden till kalk- och näringsrika jordar och växer i ädellövskogar och parker. Den bildar ektomykorrhiza särskilt med bokar och ekar, men även andra arter som lind, hassel, björkar, granar och tallar Fruktkroppar uppträder i Norden främst under augusti-september, men de kan förekomma redan i maj.
Hatten blir 10–15 centimeter bred och är hos unga exemplar halvklotlik, medan äldre exemplar har välvd hatt. Hatthuden är sammetsluden hos unga exemplar, men blir senare helt slät (något klibbig i väta), och är gulaktig eller gulbrunaktig med skiftningar i olivgrönaktigt (var. rubriceps har röd hatthud). Ett mycket bra kännetecken är att hattköttet nästan alltid är orangerött till vinrött alldeles närmast porlagret (vilket syns om man avlägsnar detta och i tvärnsnitt syns det ofta som en röd linje), vilket i sådana fall (såvitt känt) skiljer arten från övriga europeiska soppar utom den från Italien år 2013 nybeskrivna Suillellus mendax.[9]. Rören är i början citrongula, men får en olivfärgad ton allteftersom sporerna mognar. Porerna är små och runda, djupröda till orange, ljusare närmast hattkanten, och blånar vid beröring.
Foten blir 6–15 centimeter hög och är kraftig. Diametern kan vara upp mot 5 centimeter och vidast är den vid basen. Foten har gulaktig till orange grundfärg och vanligen ett purpurrött till svartrött grovt upphöjt ådernät som blånar vid beröring.
Köttet är rött i fotbasen, men i övrigt vanligen gult (var. erythroteron har körsbärsrött kött), och blånar något i snittytor. Eldsoppen har ingen särskild lukt och smaken anges ofta som mild (men Assyov anser den vara syrlig).
I de fall då ådernätet saknas kan eldsoppen förväxlas med blodsopp, men denna har inte rött hattkött närmast rören och har mörkare hatthud.
Närbild av porerna (någon har tummat på kanten).
Det röda ådernätet blånar vid tryck.
En del av rörlagret är borttaget så att man kan se att hattköttet är rödfärgat alldeles vid detta.
Eldsoppen är svagt giftig som rå och måste tillagas väl för att bli ätlig (Norsksopp anger den som en god matsvamp, men som måste kokas eller stekas i minst 20 minuter.[8]). Nybörjare bör dock undvika soppar med rött ådernät.
Eldsoppen beskrevs av Jacob Christian Schäffer 1774 som Boletus luridus. 1838 gjorde Elias Fries eldsoppen 1838 till typart för sektionen Luridi av Boletus. År 2014 flyttades den till det samtidigt återupprättade släktet Suillellus (för vilket den gjordes till typart) efter molekylärgenetiska studier.[10]
Artnamnet luridus betyder ungefär "rökigt smutsbrun".[11]
Дубовик (також Синюх, синяк, Boletus luridus Fr. ex Schaeff.) — гриб з родини болетових (Boletaceae).
Місцева назва — потіч гіркий.
Шапка 5-12(20) см у діаметрі, жовтувато- або коричнюватооливково-бура, іноді до краю червонувата, тонкобархатиста. стигла майже гола, при дотику синіє. Шкірка знімається. Пори спочатку вохряно-червонуваті, потім оранжево-червоні, пурпурово-коричневі або пурпурово-оливкові, від дотику синіють. Спори 9(11)-16 Х 5-7 мкм. Ніжка 7-12(15) Х 2-5(7) см, щільна, вгорі жовта, внизу червонувата, вкрита червоною сіткою на жовтому тлі. М'якуш жовтий, у ніжці внизу червонуватий, при розрізуванні на повітрі синіє, згодом більш-менш зеленіє, з приємним смаком і запахом.
Поширений на Поліссі та в Лісостепу. Росте в листяних і мішаних лісах у червні — вересні, умовно їстівний гриб.
Використовують після 10-15-хвилинного відварювання (відвар вилити!); про запас солять. Гриб містить слабкі отруйні речовини, що руйнуються при варінні. Сирий або погано проварений дубовик викликає розлади кишечника. Не рекомендується також спільне вживання з алкоголем.
Замість дубовика іноді помилково збирають отруйний чортів гриб.
Дубовик (також Синюх, синяк, Boletus luridus Fr. ex Schaeff.) — гриб з родини болетових (Boletaceae).
Місцева назва — потіч гіркий.
Шапка 5-12(20) см у діаметрі, жовтувато- або коричнюватооливково-бура, іноді до краю червонувата, тонкобархатиста. стигла майже гола, при дотику синіє. Шкірка знімається. Пори спочатку вохряно-червонуваті, потім оранжево-червоні, пурпурово-коричневі або пурпурово-оливкові, від дотику синіють. Спори 9(11)-16 Х 5-7 мкм. Ніжка 7-12(15) Х 2-5(7) см, щільна, вгорі жовта, внизу червонувата, вкрита червоною сіткою на жовтому тлі. М'якуш жовтий, у ніжці внизу червонуватий, при розрізуванні на повітрі синіє, згодом більш-менш зеленіє, з приємним смаком і запахом.
Поширений на Поліссі та в Лісостепу. Росте в листяних і мішаних лісах у червні — вересні, умовно їстівний гриб.
Використовують після 10-15-хвилинного відварювання (відвар вилити!); про запас солять. Гриб містить слабкі отруйні речовини, що руйнуються при варінні. Сирий або погано проварений дубовик викликає розлади кишечника. Не рекомендується також спільне вживання з алкоголем.
Замість дубовика іноді помилково збирають отруйний чортів гриб.
Boletus luridus Schaeff., 1774
Дубовик оливково-бурый (лат. Bolétus lúridus) — съедобный гриб из рода Боровик (лат. Boletus) семейства Болетовые (лат. Boletaceae).
Синонимы
Диаметр шляпки зрелого гриба составляет 5—20 см, форма полушаровидная или выпуклая, редко раскрывается до плоской. Кожица оливково-коричневая, цвет очень изменчив. Поверхность её у молодых грибов бархатистая, в сырую погоду бывает слизистая. От прикосновений шляпка покрывается тёмными пятнами.
Мякоть желтоватая, плотная, у основания ножки красная или красноватая, на срезе синеет, потом буреет, без запаха, вкус неострый.
Трубочки длиной 2,5—3,5 см, свободные, жёлтые, позднее зеленоватые или оливковые; поры округлые, очень мелкие, красноватые, при надавливании синеют. Между мякотью шляпки и гименофором имеется красный пигментный слой, заметный на разрезе.
Ножка 6—15 см высотой и 3—6 см толщиной, булавовидная, имеет клубневидное утолщение, цвет жёлто-оранжевый, в основании красно-бурый, имеет выпуклый буровато-красный сетчатый рисунок с удлинёнными петлями.
Споровый порошок бурый, оливково-бурый или оливковый, споры 11—16 × 5,5—6,5 мкм, гладкие, веретеновидные.
Цвет шляпки может сильно варьировать, от светлого буровато-жёлтого до тёмно-коричневого, иногда с красновато-жёлтыми краями. С возрастом шляпка темнеет. На ножке могут быть пятна красного цвета в средней части и зеленоватые у основания.
Образует микоризу с дубом, буком, реже с берёзой и другими породами деревьев, растёт на известковых почвах, преимущественно в светлых, хорошо прогреваемых солнцем местах, встречается в лиственных и смешанных лесах. Теплолюбивый гриб, но изредка встречается и на широте Санкт-Петербурга. Распространён в Европе, на Кавказе, редок в Западной Сибири и на юге Дальнего Востока. Изолированно встречается в Восточной Сибири (Красноярский край), где растёт совместно с берёзой.
Сезон июль — сентябрь, наиболее массово плодоносит в августе, может появляться и в мае — июне.
Условно-съедобный гриб хорошего качества. Наиболее часто употребляется маринованным (при добавлении лимонной кислоты синеющая мякоть дубовиков снова становится светлой), также годен для сушки. Требует тщательной предварительной тепловой обработки (отваривание, вода затем сливается).
Гриб содержит ядовитые вещества, разрушающиеся при варке. Сырой или плохо проваренный вызывает расстройства кишечника. Не рекомендуется также совместное употребление с алкоголем[1].
Из гриба извлечён антибиотик болетол — один из пигментов трубчатых[2].
Дубовик оливково-бурый (лат. Bolétus lúridus) — съедобный гриб из рода Боровик (лат. Boletus) семейства Болетовые (лат. Boletaceae).
Синонимы
Русские: дубовик обыкновенный, поддубник, синяк, болет грязно-бурый Латинские: Leccinum luridum (Schaeff.) Gray, 1821 Tubiporus luridus (Schaeff.) P. Karst., 1871 Dictyopus luridus (Schaeff.) Quél., 1888 Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill, 1909 Leccinum rubeolarium (Bull.) Gray, 1821 Boletus rubeolarius Bull., 1791 Boletus subvescus J.F. Gmel., 1792红网牛肝菌（学名：Boletus luridus、褐黄牛肝菌、见手青、摸青菰）, 是牛肝菌属的一种真菌，分布在欧洲和北美洲东部的落叶林地。该真菌通常在夏天和秋天出现。伞盖为橄榄褐色，伞柄为红色网状，和别的牛肝菌一样，在切开后变成蓝色。食用会导致胃部不适。该品种很容易与有毒的细网牛肝菌（Boletus satanas）相混淆，后者的伞盖为浅色。
红网牛肝菌由德国生物学家雅各布·克里斯汀·谢弗（Jacob Christian Schaeffer）于1774年描述，至今仍使用最初的名称。[1]
红网牛肝菌（学名：Boletus luridus、褐黄牛肝菌、见手青、摸青菰）, 是牛肝菌属的一种真菌，分布在欧洲和北美洲东部的落叶林地。该真菌通常在夏天和秋天出现。伞盖为橄榄褐色，伞柄为红色网状，和别的牛肝菌一样，在切开后变成蓝色。食用会导致胃部不适。该品种很容易与有毒的细网牛肝菌（Boletus satanas）相混淆，后者的伞盖为浅色。
