Doslova a do písmene aneb i botanická zahrada může nabízet ožehavé téma, které nenechá nikoho chladným. Samozřejmě se bavíme o nádherných rostlinách, které raději nechcete vyzkoušet na vlastní kůži.
Ve venkovní expozici naší botanické zahrady pěstujeme některé zástupce úžasné čeledi jménem loasovité (Loasaceae). Tato čeleď je rozšířená ve Střední a Jižní Americe a jejími nejbližšími příbuznými jsou, světe div se, hortenzie! (Tím myslíme celou čeleď hortenziovité – Hydrangeaceae.) S nimi sdílí společné morfologické znaky v květech, plodech, semenech a listech. Čeleď zahrnuje 21 uznaných rodů a přes 300 druhů (POWO). Zatímco některé druhy (např. Blumenbachia insignis) mají široký areál rozšíření a zasahují na více států, některé druhy (např. Pinnasa nana) rostou jen na velmi malém území, často jen na pár lokalitách (jsou lokálními endemity).
Proč ale píšeme o ožehavém tématu? Situaci dokreslují níže uvedené obrázky pořízené pomocí stereomikroskopu. Mnoho druhů, zejména v rodech Aosa, Nasa, Caiophora a Loasa má extrémně bolestivé žahavé trichomy, které se vyskytují nejenom na stoncích, listech, ale i plodech. Přítomnost těchto žahavých trichomů si lze ověřit pomocí stereomikroskopu nebo empiricky. Třeba si šáhnout na porost rostliny anebo jím neopatrně projít ve volné přírodě. Záleží druh od druhu, ale někdy to doopravdy pekelně žahne a pálí (není to žádná kopřiva). I proto je důležité v botanické zahradě nešahat na rostliny – nikdy nevíte, pokud daný druh neznáte, jakou reakci si na vás může připravit. Nicméně je to naprosto úžasná skupina rostlin, která stojí za pozornost a pěstování.
Z pěstovaných zástupců vybíráme:
Aosa rupestris roste v severovýchodní Brazílii. Jedná se o polokeř až keř, který roste v sezóně suchých tropických lesích (ty se v Brazílii nazývají Caatinga). Zde jí také lidé využívají v tradiční medicíně.
Caiophora cirsiifolia roste od Peru až po severní Chile v pouštních a polopouštních podmínkách, kde se roční úhrn srážek pohybuje od 100 do 300 mm, a to zejména v zimních měsících. Rostlina využívá okolních vzácných keřů, po kterých šplhá vzhůru. Vyžaduje plně osluněné stanoviště. Caiophora cirsiifolia toleruje jen mírný mráz (do - 5°C).
Nasa triphylla roste od Venezuely až po Peru ve vlhkých horských lesích (proto ji pěstujeme na záhoně věnovaném flóře Jižní Ameriky). Jedná se o krátkověkou bylinu, v našich podmínkách je pěstovaná jako letnička a každým rokem se musí obnovovat ze semen.
V Chile roste přes 48 druhů, z nich celých 23 je endemických. Pojďme se podívat na některé zástupce.
Blumenbachia dissecta pochází ze středního Chile, západní a jižní Argentiny. Osidluje sušší místa vyšších nadmořských výšek (Chile) či patagonskou step (Argentina). Rodové jméno je odvozeno od německého přírodovědce Johana Friedricha Blumenbacha (1752–1840).
Blumenbachia prietea pochází ze středního Chile a Argentiny, kde roste v subalpínských a subarktických regionech.
Grausa lateritia pochází stejně jako předchozí druhy ze středního Chile a svým rozšířením zasahuje i do Argentiny, kde roste na sopečných substrátech. Dříve byl tento taxon součástí rodu Loasa, nyní je šest druhů vyčleňováno do samostatného rodu.
Loasa insons roste v suchých oblastech Chile, kde sucho trvá 3–5 měsíců a většina srážek se odehrává v zimě. Jednoletka, která vyžaduje stanoviště na plném slunci.
Loasa sclareifolia je mohutná bylina pocházející z Chile a Argentiny. Stonek může dorůstat výšky až 1,5 m. Jedná se o dvouleté až vytrvalé rostliny. Roste jak na suchých místech, tak v zástinu vlhkých lesních partií.
Pinnasa pinnatifida (dříve uváděná jako Loasa filicifolia) je vytrvalá rostlina z Chile a Argentiny, kde osidluje vyšší nadmořské výšky. Roste jak v suchých oblastech na plném slunci, tak v místech s vyšším úhrnem srážek.
Scypanthus elegans roste pouze ve středním Chile, jednoletka až dvouletá rostlina. Často se plazí po okolní vegetaci. Roste jak na plném slunci, tak v polostínu. Od nižších nadmořských výšek, po údolí až do alpínské zóny.
